Sraz byl už v 7:20 na nádraží v Chebu – plní očekávání, radosti a zásob jídla, které by vystačily na týdenní expedici. Jenže ouha – výlet nám hned ze startu zpestřila výluka. Místo vlaku přijel autobus, který měl samozřejmě zpoždění. Tím jsme prošvihli navazující spoj do stanice Aš město. A právě tady se náš pohodový školní výlet proměnil v reality show Survivor: Aš edition.
Panice jsme nepropadali. Paní asistentka Jiřinka, rodačka z Aše a náš místní navigátor, nás utěšila slovy: „To půjdeme zkratkou.“ (Zkušenější výletníci ví, že když někdo řekne „zkratka“, znamená to zpravidla delší, horší a kopcovitější trasu skrz les plný bláta.) Ale my jsme Jiřince věřili. I když to chvílemi vypadalo, že už žijeme jen na tatrankách a víře, po zhruba hodině jsme vyšli z lesa (někteří po čtyřech) a konečně dorazili do cíle.
A že to stálo za to! Obrovské prolézačky, bludiště a opičí dráhy vyvolaly jásot – a to nejen u dětí. Děti si s nadšením hrály, běhaly, šplhaly a skákaly. A když už si prošly úplně všechno, rozhodly se pro další výzvu – přemluvit paní učitelku a paní asistentku, aby si taky něco vyzkoušely.
A tak paní učitelka (v 8. měsíci těhotenství – protože proč si to neudělat ještě zajímavější) a paní asistentka (která se těsně vešla do váhového limitu lanových překážek), vyrazily vstříc výškovým dobrodružstvím. V tu chvíli jsme měli pocit, že sledujeme dokumentární film Muž proti divočině, jen v ženském podání. Napětí rostlo: spadne celé hřiště? Zasekne se někdo v tobogánu? Zachrání nás hasičský sbor Aš?
Nestalo se nic z toho. Dámy překonaly lanové nástrahy s elegancí, hřiště to přežilo a děti měly nezapomenutelný zážitek.
Cestu zpět na nádraží jsme už zvládli bez větších komplikací, jen s občasným dotazem: „A kdy bude další výlet, paní učitelko?“ Inu, po dnešku si ještě chvíli počkáme...
Vaše (mírně unavené, ale stále usměvavé)
paní učitelka a paní asistentka z 5.A
Školní systém EduPage
